Členové Deep Purple: Kdo všechny prošel legendární kapelou

Zakládající členové a první sestava skupiny

Deep Purple vznikli v roce 1968 v anglickém Hertfordu, a celé to začalo vlastně dost zajímavě. Za vším stál podnikatel Tony Edwards a Chris Curtis, bývalý člen The Searchers, kteří měli velkou vizi – vytvořit superskupinu, která by dokázala konkurovat tehdejším velkým jménům rockové scény. Curtis ale nakonec celý projekt opustil ještě předtím, než se skupina pořádně rozjela. Muzikanti, kteří přišli později, pak položili základy toho, co se postupem času stalo legendou hard rocku.

První sestava Deep Purple, dnes známá jako Mark I, byla pětice talentovaných hudebníků, kteří společně vytvořili něco výjimečného. Zpívat začal Rod Evans, americký vokalist s charakteristickým hlasem, který kapele dal ten raný psychedelický a progresivní zvuk. Jeho styl nebyl tak dramatický jako u zpěváků, kteří přišli po něm, ale dokonale ladil s tím, kam skupina v té době směřovala.

U varhan seděl Jon Lord, klasicky vzdělaný hudebník, který se stal jednou z nejvýraznějších postav celého hard rocku. Jeho Hammond varhany? To byl prostě ten charakteristický zvuk Deep Purple. Lord dokázal propojit klasickou hudbu s rockovou energií způsobem, který před ním nikdo nezkušel. Byl to průkopník, který inspiroval generace hudebníků.

Na kytaru nastoupil Ritchie Blackmore – virtuóz s neuvěřitelným talentem a technikou. Před Deep Purple pracoval jako studiový muzikant a nasbíral zkušenosti s nejrůznějšími umělci, což mu dalo široký hudební rozhled. Jeho agresivní, ale zároveň melodický styl hry se stal jedním ze základních pilířů zvuku kapely. Jeho riffy znáte dodnes – jsou prostě nesmrtelné.

Na baskytaru hrál Nick Simper, kterého do kapely doporučil právě Blackmore. Simper byl spolehlivý rytmický základ, jeho basové linky skvěle doplňovaly Lordovy varhany a Blackmorovu kytaru. Možná nebyl tak viditelnou osobností jako někteří jeho kolegové, ale jeho přínos pro ten raný zvuk Deep Purple byl naprosto zásadní.

A za bicími? Tam seděl Ian Paice, jediný člen, který vydržel ve skupině přes všechny změny a různé sestavy. Paice patřil mezi nejlepší rockové bubeníky své generace – precizní technika, schopnost přizpůsobit se jakémukoliv stylu. Jeho vytrvalost a oddanost kapele z něj udělaly skutečnou ikonu.

Tahle první sestava nahrála mezi lety 1968 a 1969 tři studiová alba: debutové Shades of Deep Purple a pak The Book of Taliesyn a Deep Purple. Hudba té doby byla plná experimentů, psychedelických prvků a ambiciózních aranžmá, která dokonale zachycovala ducha pozdních šedesátých let. Zkrátka období, kdy se Deep Purple teprve hledali – a přitom už tehdy bylo jasné, že jde o něco velkého.

Éra Ritchie Blackmorea a klasická sestava

Když se řekne Deep Purple, většina z nás si vybaví nezaměnitelné kytarové riffy a mohutný zvuk, který definoval celou éru rockové hudby. A právě období s Ritchiem Blackmorem bylo tím časem, kdy kapela dosáhla skutečné velikosti a vytvořila skladby, které přežily desítky let.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se sešla parta muzikantů, která měla změnit tvář rockové hudby. Klasická sestava Mark II – to nebyla jen nějaká další rocková kapela. To byla výbušná směs talentů, eg a kreativní energie, která se málokdy opakuje.

Ritchie Blackmore nebyl běžný rockový kytarista. Vystudoval klasickou hudbu a tohle vzdělání slyšíte v každém jeho sólu. Dokázal spojit preciznost klasiky s drsností rocku způsobem, který před ním nikdo nezkoušel. Jeho kytara měla svůj vlastní hlas – když jste slyšeli Blackmorea hrát, věděli jste okamžitě, kdo to je.

V roce 1969 přišli do kapely Ian Gillan a Roger Glover, a tím se puzzle složilo. Představte si tu chemii: Blackmore s jeho technickou dokonalostí, Jon Lord za varhanami, který uměl vytvořit zvukovou stěnu srovnatelnou s celým orchestrem, Ian Paice za bicími s neuvěřitelným citem pro rytmus, a k tomu Gillan s hlasem, který dokázal přeřvat celou aparaturu.

Ano, osobně si ne vždycky rozuměli. Gillan a Blackmore se často střetávali a jejich vztah byl napjatý. Ale právě tahle třecí plocha často vede k nejlepší tvorbě, ne? Když musíte dokazovat jeden druhému, kdo má lepší nápad, výsledkem bývají skladby, které přežijí generace.

Gillan přinesl do hard rocku něco nového – jeho vysoké tóny a charakteristický křik se staly vzorem pro všechny zpěváky, kteří přišli po něm. Zkuste si představit Smoke on the Water nebo Highway Star bez jeho hlasu. Nejde to, že?

Jon Lord byl tichým géniem kapely. Zatímco Blackmore a Gillan tahali pozornost na sebe, Lord vytvářel zvukový základ, na kterém všechno stálo. Jeho Hammond varhany zněly jako hrom a jeho sóla byla stejně důležitá jako cokoliv, co zahrál Blackmore. A navíc – díky jeho klasickému vzdělání měly skladby Deep Purple strukturu a komplexnost, kterou u ostatních hard rockových kapel nenajdete.

Roger Glover možná nebyl nejviditelnější člen, ale zkuste si představit tu hudbu bez solidní basové linky. Nemožné. Navíc spolupracoval s Gillanem na textech a společně vytvořili slova, která rezonovala s posluchači po celém světě.

A pak tu byl Ian Paice – jediný člen, který prošel všemi sestavami Deep Purple. To samo o sobě vypovídá hodně o jeho talentu a profesionalitě. Jeho bubnování nebylo jen o síle, bylo o preciznosti, o dokonalém timingu, o schopnosti držet pohromadě pět silných osobností.

Mezi lety 1970 a 1973 tahle parta nahrála čtyři alba, která navždy změnila rockovou hudbu. Deep Purple in Rock z roku 1970 byl jako rána. Child in Time, Speed King – skladby, které ukázaly, že rock může být těžký, komplexní a zároveň melodický.

Ale vrchol přišel v roce 1972 s albem Machine Head. A na něm jedna skladba, která se stala hymnou celé generace – Smoke on the Water. Ten charakteristický riff zná každý, kdo kdy vzal do ruky kytaru. Je to jeden z prvních riffů, které se začátečníci učí. Album se prodalo v milionech kusů a jeho vliv na další vývoj hard rocku a heavy metalu je zkrátka obrovský.

Tahle éra Deep Purple nebyla jen o hudbě. Byla o okamžiku v čase, kdy se sešli ti správní lidé, na správném místě, se správnou energií. Ano, nakonec se rozpadli kvůli vnitřním sporům. Ale to, co po sobě zanechali, přežívá dodnes.

Deep Purple prošlo tolika změnami sestav, že by se dalo říct, že kapela měla více životů než kočka - od Blackmora přes Gillana až po Morse, každý z nich zanechal svůj nezapomenutelný otisk v historii hard rocku.

Radek Kovář

David Coverdale a Glenn Hughes období

David Coverdale a Glenn Hughes vstoupili do Deep Purple v roce 1973, v době, kdy kapela čelila možná největší krizi ve své dosavadní historii. Ian Gillan a Roger Glover odešli a zbylí členové – Ritchie Blackmore, Jon Lord a Ian Paice – stáli před nelehkým úkolem. Jak nahradit dva pilíře sestavy, která vytvořila legendární alba jako Machine Head nebo In Rock?

Rozhodli se pro odvážný tah. Místo hledání jednoho zpěváka vsadili na dva hlasy s úplně odlišnými barvami. Takhle vznikla třetí sestava Deep Purple, která vstoupila do dějin jako Mark III.

David Coverdale byl tehdy prakticky nikdo – prodavač v obchodě s oblečením z Yorkshiru, který večer zpíval v místních kapelách. Když přišel na konkurz, nikdo nečekal zázrak. Jenže jak otevřel ústa, bylo jasné, že má něco výjimečného. Jeho hluboký, soulový hlas doslova naplnil místnost. Glenn Hughes byl na tom jinak – jako basista a zpěvák kapely Trapeze už měl za sebou slušnou kariéru. Jeho vysoký, funky zabarvený hlas byl přesným opakem Coverdaleova mohutného rockového projevu.

A právě tahle kombinace dělala zázraky. Když spolu Coverdale a Hughes zpívali, vytvářeli vokální harmonii, kterou Deep Purple do té doby neznali.

Album Burn z roku 1974 ukázalo, že nová sestava to myslí vážně. Zvuk byl tvrdší, těžší, syrověji než s Gillanem. Coverdale přinesl blues a soul, Hughes doplňoval harmonické vokály a zároveň brilantně zvládal baskytaru místo Glovera. Titulní skladba Burn se stala hymnou – dodnes patří k nejhranějším písním kapely. Komerčně to bylo terno a ukázalo se, že Deep Purple dokážou fungovat i s novou krví.

Jenže pak přišel Stormbringer, ještě ten samý rok. A s ním i trhliny v kapele. Ritchie Blackmore nebyl spokojený se směrem, kam to všechno směřuje. Hughes tlačil kapelu víc a víc k funkovému a soulovému zvuku, což Blackmorovi – klasickému hard rockovému kytaristovi – nesedělo vůbec. Coverdale s Hughesem psali texty a melodie, které se vzdalovaly od toho, co Deep Purple vždycky byly. Napětí rostlo a v roce 1975 to prasklo. Blackmore odešel a nahradil ho Američan Tommy Bolin.

S Bolinem to byla jízda, ale bohužel ta špatná. Album Come Taste the Band z roku 1975 bylo nejfunkovější a nejexperimentálnější věc, jakou Deep Purple kdy natočili. Hughes měl na desce hlavní slovo, zatímco Coverdale už ztrácел chuť pokračovat. A Bolin? Ten bojoval s drogami a situace v kapele byla stále horší.

V roce 1976 přišel konec. Deep Purple oznámili rozpad. Poslední koncert v Liverpoolu zavřel téměř desetiletou kapitolu legendární kapely. Bylo to smutné, ale možná nevyhnutelné.

Návrat Iana Gillana v osmdesátých letech

Osmdesátá léta znamenala pro Deep Purple zásadní zlom – po letech odloučení se vrátil Ian Gillan, zpěvák s hlasem, který dokázal rozervat každý stadion. Nebyla to jen hudební událost, ale pořádné drama plné emocí, uraženého ega a překvapivých zvratů. Gillan přeci odešel v roce 1973, když byli na vrcholu. Co se vlastně stalo, že se rozhodl vrátit?

Během těch let si prošel vlastní cestou – vedl skupinu Gillan, chvíli zpíval dokonce i pro Black Sabbath. Měl svůj svět, svoje projekty. Přesto něco chybělo. Ta chemie s kluky z Purple byla nezapomenutelná a nakonec zvítězila nostalgie i touha po velkých koncertech.

V roce 1984 bylo jasno – Ian Gillan je zpátky. Deep Purple se znovu dali dohromady v té nejslavnější sestavě, kterou fanoušci milovali jako Mark II. Gillan, Blackmore, Lord, Glover a Paice. Pětice, která kdysi stvořila nesmrtelné pecky. Představte si tu euforii! Příznivci hard rocku po celém světě si třeli ruce – konečně se vrátí ta pravá, syrovácká energie ze začátku sedmdesátek.

A nepočkali marně. Album Perfect Strangers dorazilo jako rána. Deska se prodávala jako divá, kritici mlčky uznávali, že tihle chlapíci to prostě pořád umí. Gillanův hlas zněl stejně dravě jako za časů Machine Head nebo legendárního Made in Japan – žádné stárnutí, žádné ustupování. Turné? Vyprodané do posledního místečka. Deep Purple dokázali, že nejsou jen vzpomínkou na minulost, ale živou legendou.

Jenže jak to bývá, po medových týdnech přišla realita. The House of Blue Light v roce 1987 sice potvrdilo, že kapela má pořád co nabídnout, ale pod povrchem se začalo vařit. Gillan a Blackmore – dvě silné osobnosti, dva umělci s jasnou vizí. A tyhle vize se bohužel neshodovaly. Ve studiu napětí, na koncertech napětí. Každý táhl jinam.

Víte, co se stane, když v jedné kapele máte dva lidi, kteří si myslí, že mají pravdu? Přesně tohle. Vztahy se kazily, atmosféra housla. Není divu, že Ritchie Blackmore v roce 1989 balil kufry. Pro turné museli rychle sehnat náhradu – nastoupil Joe Satriani, skvělý kytarista, ale přeci jen to nebylo ono.

Tahle situace ukázala, jak křehká může být i ta největší rocková mašina. Gillanův návrat přinesel úspěch, energii, peníze. Jenže udržet pohromadě partu silných osobností? To je každodenní boj. A Deep Purple si tím bojem procházeli znovu a znovu – a bylo jasné, že to bude pokračovat i v dalších letech. Taková je prostě cena za velikost.

Steve Morse jako nový kytarista skupiny

Steve Morse vstoupil do Deep Purple v roce 1994 a převzal místo po legendárním Ritchiem Blackmorovi, který kapelu opustil uprostřed turné. Představte si, jaký to musel být tlak – zaujmout pozici po jednom ze zakladatelů, jehož kytarový rukopis byl po celá desetiletí srdcem a duší zvuku Deep Purple. A přesto se to Morseovi povedlo. Dokázal vdechnout kapele novou energii, aniž by zapomněl na to, odkud přišli.

Morse přišel s opravdu působivým hudebním životopisem – především ze slavných Dixie Dregs a fusion projektu Kansas. Jeho technická bravura byla okamžitě znát. Zatímco Blackmore stavěl na hard rocku, blues rocku a občasných výletech do klasiky, Morse přinesl daleko pestřejší paletu. V jeho hře bylo slyšet country, jazz i progresivní rock – a všechno to dohromady fungovalo.

První album s ním, Purpendicular z roku 1996, ukázalo nový směr. Morse dokázal živě zahrát klasické skladby Deep Purple s respektem k originálu, ale zároveň jim vtiskl vlastní pečeť. Jeho technická zdatnost mu umožnila zahrát ikonická sóla ze Smoke on the Water nebo Highway Star s takovou přesností a vervou, že publikum šílelo nadšením.

Spolupráce s Ianem Gillanem, Rogerem Gloverem, Jonem Lordem a Ianem Paicem fungovala skvěle. Morse si rychle získal respekt – jak mezi fanoušky, tak u kritiků. Jeho dar psát nový materiál, který zněl svěže a současně věrně odkazu Deep Purple, byl klíčový pro to, aby kapela pokračovala v úspěchu v devadesátkách i v novém tisíciletí.

Za svého působení nahrál s Deep Purple několik studiových alb – Abandon (1998), Bananas (2003), Rapture of the Deep (2005) nebo Now What?! (2013). Každé z nich dokazovalo jeho schopnost přizpůsobit se stylu kapely a zároveň přinášet čerstvé nápady. Jeho kytarová práce se vyznačovala čistým tónem, precizní technikou a melodickým citem.

Morse zůstal s Deep Purple až do roku 2022, kdy oznámil odchod z rodinných důvodů. Jeho téměř třicetileté angažmá z něj udělalo člena s druhým nejdelším působením v historii skupiny. Za tu dobu se stal nedílnou součástí Deep Purple a dokázal jednou provždy, že kapela může žít a prosperovat i po odchodu zakladatelského člena.

Don Airey nahrazuje Jona Lorda na klávesách

Don Airey se stal plnohodnotným členem Deep Purple v roce 2002, kdy definitivně nahradil legendárního Jona Lorda na klávesy. Představte si, jaká to musela být zodpovědnost – převzít místo po jednom ze zakládajících členů, jehož charakteristický zvuk varhan byl po celá desetiletí srdcem Deep Purple. Lord se po turné v roce 2002 rozhodl odejít, aby se naplno věnoval sólové kariéře a klasické hudbě, která ho odjakživa fascinovala.

Airey nebyl pro Deep Purple žádnou neznámou. Už v roce 1989 za kapelu naskočil na turné, když Jon Lord nemohl z osobních důvodů vystupovat. Tahle předchozí zkušenost byla k nezaplacení – Airey znal repertoár, chápal specifický styl kapely a dokázal zachytit podstatu Lordova hraní, aniž by z něj dělal pouhou kopii. Právě tahle schopnost najít vlastní cestu a přitom respektovat odkaz předchůdce z něj udělala ideálního kandidáta.

Jenže přechod od Jona Lorda k Donu Aireymu nebyl procházka růžovým sadem. Jon Lord vytvořil naprosto jedinečný zvuk, který Deep Purple definoval od samého začátku v roce 1968. Jeho agresivní práce s Hammond varhanami a propojení rockové dravosti s klasickými vlivy položily základy celému hard rocku. Airey musel čelit obrovskému tlaku a očekáváním – dokáže vůbec naplnit místo po takové ikoně?

Don Airey ale nepřišel s prázdnou. Před vstupem do Deep Purple stačil nasbírat zkušenosti s Rainbow, Whitesnake, Black Sabbath nebo Ozzym Osbournem. Tahle pestrá kariéra mu dala široký hudební rozhled a technické dovednosti, které dokonale zapadly do konceptu Deep Purple. Airey je virtuóz s mimořádnou schopností improvizace, což sedí Deep Purple jako ulité – vždyť živá vystoupení jsou jejich doménou.

První album s Aireyem jako plnohodnotným členem vyšlo v roce 2003 a jmenovalo se Bananas. Ukázalo, že kapela dokáže tvořit a udržet si identitu i bez Jona Lorda. Aireyho přínos nebyl jen v technickém provedení, ale i v samotné tvorbě. Respektoval odkaz skupiny a zároveň přinesl čerstvé nápady a energii.

Sestava Deep Purple se během let měnila jako na běžícím pásu, ale změna na klávesách v roce 2002 byla opravdu zásadní. Kapela prošla tolika obsazeními, že je fanoušci označují jako Mark I, Mark II, Mark III a tak dále. Každá éra měla své kouzlo a přinesla jiný hudební směr. Airey se stal součástí toho, co lze považovat za pokračování éry Mark VIII, která odstartovala v roce 1993 s návratem zpěváka Iana Gillana.

V Deep Purple vždycky záleželo především na hudebním umění a chemii mezi muzikanty. Don Airey do téhle filozofie perfektně zapadl a jeho přítomnost přinesla novou dynamiku. Spolupráce s kytaristou Stevem Morsem, který přišel v roce 1994, vytvořila zajímavou kombinaci moderních prvků s klasickým základem Deep Purple.

Simon McBride přichází po Stevu Morseovi

Deep Purple, legendární britská rocková kapela, za svou více než padesátiletou existenci zažila tolik personálních změn, že by se z toho točila hlava. A pokaždé to rozpoutalo vášnivé debaty mezi fanoušky i kritiky. Když Steve Morse po dlouhých dvaceti osmi letech oznámil, že odchází, aby se mohl postarat o svou těžce nemocnou manželku, nikdo mu to nemohl mít za zlé. Morse za tu dobu odvedl fantastickou práci – jeho technicky dokonalá hra výrazně ovlivnila zvuk kapely od konce devadesátých let až do roku 2022.

Najít někoho, kdo by ho dokázal nahradit? To byla pěkná výzva pro zbývající členy. Ian Gillan, Roger Glover, Ian Paice a Don Airey se museli rozhodnout – pokračovat, nebo to celé zabalit? Nakonec si řekli, že do toho jdou dál, a pustili se do hledání kytaristy, který by nejen technicky zvládl náročný repertoár, ale zároveň by přinesl novou energii a vlastní hudební vizi. Simon McBride se stal tím správným mužem, který dostal šanci zařadit se po bok legend jako Ritchie Blackmore nebo Joe Satriani.

Severoirský kytarista Simon McBride nebyl v době svého nástupu žádné neznámé jméno. Během kariéry spolupracoval s řadou významných hudebníků a získal si respekt jako vynikající instrumentalista s hlubokým citem pro bluesové kořeny rocku. Technicky je na tom skvěle, ale na rozdíl od některých virtuózů se nikdy nepředvádí jen kvůli efektu. McBride dokáže propojit technickou dokonalost s opravdovými emocemi – a přesně tohle Deep Purple po Morseově odchodu potřebovali.

Přechod od Steva Morse k Simonu McBridovi znamená zajímavý posun v hudebním směřování kapely. Morse do Deep Purple přinesl prvky progresivního rocku a jazzové fúze, jeho charakteristický čistý zvuk a matematickou preciznost. McBride se naopak vrací k surovějšímu, bluesově laděnému přístupu, který připomíná éru Ritchieho Blackmora – ale není to žádná kopie. Jeho styl je moderní interpretací klasického hard rockového kytarismu s vlastním charakterem a současnými prvky.

Fanoušci Deep Purple na změnu reagovali se zdravou dávkou skepse, ale i se zvědavostí. První koncerty s McBridem ukázaly, že irský kytarista má rozhodně co nabídnout a dokáže se postavit k nelehkému dědictví svých předchůdců. Jeho verze klasických skladeb jako Smoke on the Water nebo Highway Star přinášejí nový pohled, aniž by ztratily svou duši. Zároveň McBride bez problémů zvládá i Morseovo repertoár, což dokazuje jeho všestrannost a profesionalitu. Členové Deep Purple dali najevo, že jsou se svou volbou spokojení – McBride není jen skvělý muzikant, ale zapadl do party i po lidské stránce.

Zemřelí členové a jejich odkaz kapele

Deep Purple za svou dlouhou historii ztratila několik klíčových členů, kteří zásadně ovlivnili zvuk a směřování kapely. Jejich odkaz zůstává nesmazatelně vtisknut do dějin rockové hudby a dál inspiruje nové generace hudebníků i fanoušků po celém světě.

Jon Lord, legendární klávesista a zakládající člen Deep Purple, zemřel v červenci 2012 po těžkém boji s rakovinou slinivky břišní. Lord byl architektem toho charakteristického zvuku kapely, který propojil klasickou hudbu s hard rockem způsobem, jenž byl v té době naprostá revoluce. Jeho práce na Hammondových varhanách definovala zvuk Deep Purple a ovlivnila celou generaci rockových klávesistů.

Lord nebyl jen virtuózní hudebník, ale také skladatel s klasickým vzděláním, který dokázal propojit dva světy, o kterých si tehdy málokdo myslel, že k sobě vůbec patří. Stačí si poslechnout Concerto for Group and Orchestra – tady vidíte průlomový pokus o spojení symfonické a rockové hudby v celé jeho kráse. Po jeho smrti vyjádřili členové kapely hluboký smutek a přiznali, že Lord pro ně nebyl jen spoluhráč, ale především přítel a mentor. Jeho vliv na zvuk Deep Purple je nesporný a jeho odkaz žije dál v nahrávkách, které vytvořil během své bohaté kariéry.

Tommy Bolin, americký kytarista, který přišel do Deep Purple v roce 1975 jako náhrada za Ritchieho Blackmorea, zemřel tragicky mladý v prosinci 1976 ve věku pouhých pětadvaceti let na předávkování drogami. I když s kapelou strávil jen krátký čas a nahrál jediné studiové album Come Taste the Band, jeho talent a potenciál byly obrovské.

Bolin přinesl do Deep Purple jazzově-funkový prvek, který se výrazně lišil od Blackmoreova stylu. Jeho kytarová hra byla technicky vyspělá a naplněná emocemi – to potvrzují nejen nahrávky s Deep Purple, ale i jeho sólová tvorba. Bolinova předčasná smrt otřásla hudební komunitou a odhalila temnou stránku rockového životního stylu sedmdesátých let. Přestože jeho působení v Deep Purple bylo krátké, zanechal důležitý odkaz a je vzpomínán jako talentovaný kytarista s naprosto jedinečným stylem.

Ztráta těchto hudebníků představuje významnou kapitolu v historii Deep Purple. Každý z nich přispěl k vývoji kapely svým vlastním způsobem a jejich hudební přínosy zůstávají živé v nahrávkách a vzpomínkách fanoušků. Deep Purple prošla rukama mnoho dalších talentovaných hudebníků, kteří v různých obdobích formovali zvuk kapely, ale právě tito zemřelí členové symbolizují zlatou éru hard rocku a připomínají křehkost lidského života i nesmrtelnost hudby. Jejich odkaz pokračuje nejen v hudbě Deep Purple, ale i v širším kontextu rockové historie, kde jsou vzpomínáni jako průkopníci a vizionáři svého žánru.

Hostující hudebníci a dočasné náhrady

Deep Purple prošla během své existence neuvěřitelnou řadou změn. Nebyly to jen obměny základní sestavy – kapela si přizvala i spoustu hostujících muzikantů a dočasných náhrad, kteří jí v různých fázích pořádně pomohli. Víte, co to znamená, když uprostřed turné náhle potřebujete nového kytaristu? Tihle lidé často přicházeli právě v těch nejkritičtějších chvílích, když byl některý člen Deep Purple nemocný, řešil osobní problémy nebo prostě něco nečekaně vyšlo najevo.

Vzpomenete si na Joe Satrianho? To byl rok 1993 a Ritchie Blackmore prostě uprostřed turné vzal a odešel. Představte si, jak zoufalí museli být ostatní. Satriani, už tehdy respektovaný kytarista, vzal výzvu a v neuvěřitelně krátké době se naučil celý repertoár Deep Purple. Byl naprosto profesionální a díky němu skupina dokázala dokončit všechny naplánované koncerty. Sice nikdy nebyl považován za plnohodnotného člena, ale jeho přínos v téhle vypjaté situaci? Neocenitelný.

V seznamu členů skupiny Deep Purple najdete taky Joe Lynn Turnera. Byl sice řádným členem mezi lety 1989 a 1992, ale jeho pozice byla dost zvláštní. Přišel v době, kdy kapela po reunionu v roce 1984 hledala nový směr. Zpíval úplně jinak než jeho předchůdci a do hudby Deep Purple vnesl komerčnější prvky. Nahrál s nimi album Slaves and Masters, jenže jeho angažmá bylo poměrně krátké. Po návratu Iana Gillana se Turner stal spíš zajímavou kapitolou v mozaice různých sestav skupiny.

Během turné a nahrávání Deep Purple spolupracovala i s dočasnými klávesisty a doprovodými muzikanty, kteří nikdy nebyli oficiálně uvedeni jako členové. Pomáhali ve studiu nebo při speciálních koncertech, kde bylo potřeba rozšířit zvukové možnosti kapely. Jejich jména se třeba neobjevují na obálkách alb, ale jejich hudební přínos byl často zásadní pro to, jak nakonec některé skladby zněly.

Hostující hudebníci hráli důležitou roli i na tributních koncertech a speciálních akcích. Deep Purple má bohatou historii a často pořádala nebo se účastnila událostí, kde se potkávali bývalí i současní členové. Při těchto příležitostech se na pódiu objevovali muzikanti, kteří s kapelou nikdy oficiálně nehráli, ale měli blízký vztah k některému z členů nebo k odkazu skupiny.

Zajímavé jsou i případy náhradních bubeníků, kteří museli občas zaskočit za Iana Paice – jednoho z mála, kdo prošel téměř celou historií kapely. I když je Paice známý svou spolehlivostí a vytrvalostí, občas potřeboval zastoupení kvůli zdravotním potížím nebo jiným závazkům. A to nebyla snadná práce – zvládnout repertoár Deep Purple vyžaduje nejen technickou zdatnost, ale taky pochopit ten specifický styl, který Paice vytvořil.

Nejdelší působící členové v historii kapely

Deep Purple prošli během své více než padesátileté existence nespočtem personálních změn, které výrazně ovlivnily zvuk i směřování kapely. Když se podíváme na to, kdo ve skupině vydržel nejdéle, objevíme překvapivé příběhy o věrnosti, odchodech a nečekaných návratech.

Ian Paice je bezpochyby rekordmanem. Tento vynikající bubeník je jediným členem, který byl u toho od samého začátku v roce 1968 a vydržel při kapele ve všech jejích proměnách. Představte si to – zatímco kolem něj přicházeli a odcházeli další muzikanti, on seděl za bicími a držel skupinu pohromadě. Nikdy neopustil Deep Purple na delší dobu, což z něj dělá skutečnou konstantu v jinak bouřlivé historii kapely. Jeho schopnost přizpůsobit se různým stylům a přístupům byla klíčová pro to, aby Deep Purple zněli jako Deep Purple bez ohledu na to, kdo zrovna stál u mikrofonu nebo kytary.

Jon Lord, legendární varhaník a zakladatel kapely, byl druhou nejvýznamnější postavou. Lord byl u toho od založení v roce 1968 až do rozpadu v roce 1976, pak se vrátil při znovusjednocení v roce 1984 a vydržel až do roku 2002. Jeho charakteristický zvuk Hammondových varhan – ten typický, nezaměnitelný tón – se stal srdcem zvuku Deep Purple. Celkem strávil ve skupině přibližně třicet let, i když s přestávkou uprostřed.

Ian Gillan, ikonický zpěvák známý svým neuvěřitelným vokálním rozsahem, má také pozoruhodně dlouhou historii s kapelou. Poprvé nastoupil v roce 1969 jako součást té nejslavnější sestavy Mark II a zůstal do roku 1973. Pak se vrátil v roce 1984 a jeho další působení pokračovalo s několika přestávkami až dodnes. Celkem tedy strávil v Deep Purple přes čtyři dekády – není to k nevíře?

Roger Glover, basista a producent, šel stejnou cestou jako Gillan. Přišel společně s ním v roce 1969 a společně vytvořili rytmickou sekci, která definovala zlatou éru Deep Purple. Odešel s Gillanem v roce 1973, vrátil se v roce 1984 a zůstává aktivním členem dodnes. Jeho přínos není jen v hraní – jako producent pomáhal formovat zvuk mnoha alb skupiny.

Steve Morse, který nahradil Ritchieho Blackmorea v roce 1994, se stal překvapivě dlouhodobým členem. Vydržel až do roku 2022, tedy téměř třicet let – což je delší období, než strávil v kapele samotný Blackmore! Morse přinesl nový kytarový styl, který respektoval tradici, ale zároveň přidal svěží prvky. A Ritchie Blackmore? Přestože je považován za jednu z definujících postav Deep Purple, působil ve skupině s přestávkami celkem asi dvacet pět let, než definitivně odešel v roce 1993.